„Tati, vyprávěj mi nějaký příběh, když jsi byl mladej, nějakej ze života.“ „A co bys chtěl slyšet?“ „Cokoliv.“
Je to paráda, když vám synátor řekne slušně, že už na mládí můžete jenom pomyslet 🙂 Ne to myslím, ze srandy. Hlavní je, že chce slyšet nějaký ten příběh. Ať už je pozitivní, nebo nějaká ta rošťárna. Ty má nejraději. Příběhy, jak jsme s kámošema na chalupě v jižních čechách vyráběli zápalné směsi, hráli jsme házečku s nožem zvanou Botto, nebo měli ve starém lomu u lesa Pavlovka svojí střelnici Nevada, kde jsme na tajňáka likvidovali staré vyhozené obrazovky od televizí. Takové storky můj kluk úplně miluje. Samozřejmě neustále jistím, jak vysoko zdvižené obočí mé ženy v tu chvíli je, nebo jestli její gesto prstem u krku je dostatečně výmluvné 🙂
Příběhy z našeho mládí jsou potravou pro klučičí nezbednou duši
Každý z nás chlapi máme takových historek určitě mraky. A takové příběhy jsou obrovským nedoceněným nástrojem pro výchovu našich synů. U nás v rodině jsem dětem vyprávěl takové příběhy většinou já. Nebo spíš jsem si vymýšlel pohádky, když byly děti malé. Hráli jsme hru: „řekni 3 slova a já ti z nich poskládám pohádku“. Ideální příběhová logistika, když vám synátor vystřelí: „kombajn, mars a lentilka“. To jde pak úplně samo. To je příběh jako lusk. A ještě, když do toho musíte vložit nějaké moudro. Protože, to by přeci nebyl ten pravý příběh, kdyby tam nebylo nějaké rozuzlení a rada nakonec.
Goodman Jířa zase se svým Vášou držel linii cestování po planetách. Věřím, že za ta léta se z nich stali největší mezigalaktičtí objevovatelé, možná větší než Smolíkovi. Takovou traktorovou planetu plnou zrezlé zemědělské techniky viděl určitě málokdo.
Mé děti poslouchali moc rádi příběhy z táborů, na které jsme s manželkou jezdili. Příběhy z etapovek, soutěží, závodů, bojů mezi harcovnickými barvami červenou, žlutou a zelenou. Nebo pak hltali hlavně noční hry z Bukoviny, kam jsem jezdil na woodcraft tábor. Jako např. stopování za tmy podle světýlek až k hraničářům, kde jsme museli ošulit hlídky a propašovat vlčí zuby.
„Tati a umíš morseovku?“ Mno, musím přiznat, že dneska je to už slabší, ale kdysi jsem jí slušivě válel. V oddíle jestřábů mě vycvičili dobře. Dokud jsem s ní neuměl vyťukat běžnou zprávu, neletěl jsem v balónové cestě dál. Jó to byla paráda. Dokonce mám z té doby vlastnoručně vyrobené kartičky s šiframa, ohněma, mapovýma značkama, zdravovědou apod. A už tak 20 let je rozkopírovávám pořád dokola. I mé děti je na táborech používají.
Dnes si každou informaci, každý článek, všechna data i příběhy najdete na jedno kliknutí na netu. Google vám najde i to, co si myslíte, že neexistuje. Je to paráda, odpadá nám a našim klukům hrůzy biflování zbytečných údajů a dat. Ale má to i svou druhou stranu. Dříve se kmenová moudra předávala „lidovým“ vyprávěním. Příběhy něco znamenaly. Bylo důležité je znát a pamatovat si je. A kdo byl nositelem příběhů, šaman, druid, vypravěč, tak ten měl i moc. Kdo znal, ten věděl. To dnes mizí. Příběhy se již nevypráví.
Tátové jsou šamani příběhů moderní doby
A takovým šamanem jsme my tátové i pro své syny. Tvoříme neustále svůj vlastní mužský kruh rodiny a svůj život po střípkách předáváme dál. Naši synové, ač si myslíte, že tomu tak není, hltají slovo od slova. Luky si při vyprávění okamžitě slova vizualizuje do obrazů. Občas se zeptá, kde to bylo, jak vypadal ten dům na Malé straně, kam jsem chodil hledat zákoutí starých dvorů. Jestli měli ti převlečení hasiči skutečná hasičská auta. Jestli si náhodou nepamatuju recepis na výrobu dnes již zapomenutého modrého skla starých sklářů. A jak je hluboký Mičilimakinak v Lužických horách a jak Hurónské jezero. Mno u toho Hurónu pomohl samozřejmě přítel Google 🙂
Jak mi kluk dospívá víc a víc, jsou naše rozpravy delší a příběhy složitější. Už nemusím tolik vyprávět o mých průšvizích z mládí, ale dostáváme se konečně k tématům jako jsou ženský, lásky, přátelství, šikana nebo jiný druh buzerací. Ano ke všem takovým tématům mám mraky příběhů a je zajímavé, jak mi zase začínají vyskakovat z paměti. Jakoby tam byly zavřené a čekaly, že je mám otevřít právě teď.
Říkáte si možná, proč bože otevírat staré rány. Na to už radši nechci ani myslet. Jó to jsem byl mladej a blbej. Právě proto chlapi. Protože jsme si to všechno už prožili. Zažili vzestupy a pády. Kopačky od holek a kopačky holkám. Rvačky a usmiřování se sourozencema, hádky a objetí s rodičema. První pivo a první blitka. První cigáro a první pusa od holky. A na tohle všechno ti naši kluci čekají. Že jim řekneme, jak na to. Jaké to bylo. A kdo jiný by jim měl tuhle informaci dát? Google? Máma? Babička? Bleee. Přeci my, tátové.
Jen se tak trochu bojíme, možná se stydíme. Možná nevíme, jak na to, jak začít. Vzít syna kolem ramen a zeptat se „Hele už jsi dal nějaký pusu?“. Trapný. „Tati co je, co potřebuješ?“ „Není ti něco?“. Hm a necháme toho.
Tady mám jednu radu: Vy ty příběhy máte a musíte je svému synovi říct. Najděte chvíli a klidné místo a jděte na to. Jste přeci chlapi, tak se nebojte.
Když nevíte jak na to, oheň vám pomůže
Jak je můj syn Luky starší, už vnímá takovou tu chlapskou náladu. Je parádní s ním být jen sám, bez manželky a starší ségry. I když si myslím, že to u nás doma klidně funguje, není nad chlapský posezení u ohně na chalupě, nebo kdekoliv jinde, jen s Lukym. Je to takový příběh pro vás tátové, kteří nevíte jak na to se svým synem.
Najděte si klidný večer, rozdělejte si oheň jen sami dva. Nechte mobily v baráku. Neřešte, že ze začátku oheň spíš jen čudí, rozdělejte ho spolu. Pak si sedněte a koukejte do těch plamenů. A čekejte, zklidněte dech, uvolněte se. Nic neřešte. Čekejte. Se staršíma otevřete třeba pivko. Klidně začněte do těch plamenů mluvit nějaký zajímavý příběh, který váš kluk ještě neslyšel. Nemluvte k němu, mluvte do těch plamenů. Nezačínejte tím stylem „Pamatuju si…“ To pak vyzní, že jste stařec a že už jste takový ten tyfusák, který nic nechápe.
„Seděli jsme tenkrát na pasece a měli rozdělaný oheň z pořezaných stromů, kterých se všude hodně válelo. Pomáhali jsme lesákům odklízet stromy a na noc jsme se už nestihli vrátit zpátky do vesnice. Ten večer byl úplněk jako dneska… Měli jsme s sebou i mladší harcovníky, něco kolem 12-14 let. Já s kámošem jsme byli nejstarší, bylo nám tenkrát 17. Tu noc jsme nevěděli, že když tehdejší prezident Václav Havel vypsal amnestii, tak se budou muklové vracet domů právě přes ten les, kde jsme tábořili. Celou noc jsme nespali a hlídali jsme ty mladší, kteří v klidu pochrupovali, aby se jim nic nestalo. Prošlo jich kolem nás za celou noc stovky… a tenkrát jsem si spálil v ohni ty mý oblíbený farmářky…“
A ono to příjde. Nebojte.
„To mi chceš jako říct, že kolem vás chodili ve tmě vězni? To si ze mě děláš srandu ne? A měli zbraně?“ No on řekne spíš „prdel“, ale co…
A je to tady, dialog může začít. Příběh pomohl a zaklíčil v synově duši.
Nebojte se, vždycky to zafunguje.
A tati ty jsi měl taky svůj přechodový rituál?
Ne neměl. Luky se ptal, protože jsme spolu nedávno zažili jeho přerod z dítěte do puberťáka díky parádnímu přechodovému rituálu. Já takový nikdy neměl a tak jsem mu ho chtěl dopřát. Maximálně doporučuji. Nebo vlastně jo, měl.
„To bylo tenkrát, když shořel Pifík“. „Jo to je tenhle příběh. Vyprávěj mi ho prosím, tati.“ „Vždyť už jsi ho slyšel mnohokrát“. „To nevadí.“
Tak to bylo tenkrát, když shořel můj Pifík. S kámošem z ulice Lukášem jsme se asi v nějakých těch -náctinách rozhodli, že už nejsme malí kluci a že to musíme stvrdit nějakým tím činem. Právě jsme procházeli obdobím zkoumání různých hořlavin a tak jsme se domluvili, že postavíme ze stavebnice Merkur velký auto (spojili jsme na to obě naše velký stavebnice od Vánoc), a že do něj posadíme naše oblíbené plyšáky. Já obětoval svého lvíčka Pifíka a Lukáš také nějakého oblíbeného. Nasypali jsme dovnitř auta oblíbenou zápanou směs, vrazili tam doutnák a ten jsme zapálili. Spokojeně jsme pak auto s našim mládím svorně a hrdě pustili z příkrého kopce v naší ulici. Auto jelo rovně a v jeden moment vzplálo. A tak jsme spálili naše mládí. Možná pro nezúčastněné pominu, že na konci ulice hořící auto s našimi pasažéry vlítlo do plotu k sousedům a tak muselo začít takové to drobné hašení, ale to už je přeci jiný příběh 😀
Tak to byl můj přechodový rituál. Ano já i můj kamarád Lukáš jsme stále mezi živými, máme všechny prsty a jsme pořád bezva kámoši i po těch letech. Rituál je prostě rituál.
Také jste zažili něco podobného? Určitě. Řekněte to svému synovi. Obrovsky to ocení a pomůže to i vašemu vztahu rodiče k němu. Nevěříte? Zkuste to.
Na detailu nezáleží. Hlavně že jste spolu.
A co, že si už přesně nepamatujete, jestli v tom vašem příběhu to bylo tenkrát před tím, než jsem nosil čepici, nebo potom, co jsem začal nosit klobouk. Ono je občas dobré zapomenout na přesné datum a jen vyprávět, jak to cítíte vy a jak to svému klukovi chcete říct. Vždyť je to vlastně jedno. A občas je dobré použít i parádní frázi, kterou mám rád: „Neničte si své příběhy pravdou.“ A jen doplním „Hlavní je, že jste tím zažehli plameny v ohnivých srdcích svých synů“.
