Letošní voda je už za námi, ale pořád tu s námi zůstává. V našich hlavách, duších. Jeli jsme s goodmanama nádhernou a také technicky dost těžkou řeku Ploučnici. Když jsme vodu plánovali, tak náš průvodce, permakulturec a nakonec i šaman výpravy Michal Plundra prohlásil: „… a hele jeli jste už někdy Ploučnici? Ne? Tak jí pojedete.“ Jasně proč ne. Ale ty bláho, to jsme netušili, do čeho jdeme.
Všichni jsme už vodu jeli, někteří z nás už i se svýma klukama v roli háčků. Někteří se i považujeme za skoro mořské vlky. Vltava, Berounka, Sázava, apod. Klasické řeky, klasická voda, vodácké veselí. Ale od Ploučnice jsme nevěděli, co čekat, měli jsme shlédlé různé fotky a čekali dost divokou přírodu, divokou řeku. A Ploučnice nás nezklamala 🙂
Řeka je to překrásná, všude nádherná příroda, meandry, původní koryto, všude kvetou kosatce, pomněnky a jiné barevné květiny. Všude poletují modré motýlice a naštěstí komáři nás moc nežraly. Díky tomu, že břehy řeky jsou z pevniny kolem ve většině případů vlastně nedostupné (kopřivy, písko-bahno a neprostupné keře), tak musíte poznat řeku jenom z lodi. I díky tomu je tato řeka naprosto magická, neodolatelná a plná nádherné přírody. Taková novodobá Cesta do pravěku.
Ale je také krutě těžká a dokáže prověřit vodáka fyzicky i psychicky. Na min. polovině z cca 30-ti kilometrového úseku, co jsme sjížděli, jsou popadané stromy přes celou řeku, neprostupná křoviska, podvodní stromy a kmeny a vracáky, které vás hodí nečekaně na vystouplé větve. Když už si v klidném meandru začnete v zatáčce protahovat svaly po předchozí bitvě s vystouplým stromovým chapadlem, pokecáte s hejnem motýlic, řeknete si uff, tak vás proud hodí do dalších větví a ani nemrkne vlnkou 🙂
Zakempování a podvečerní koupačka
A tak jsme jsme se s hlavou plnou výzev a natěšení na víkendovou vodu srazili postupně ve vodáckém tábořišti Boreček. Postavili stany a kuchyňské ležení. A když už budeme makat do roztrhání těl a myslí, musíme mít pořádné zázemí a dobroty na načerpání sil. Přivítali jsme nové rekruty Víta s Teodorem a oba Davidovce. Zároveň jsme u ohně hodili tryznu za dvě dvojice, které nedorazily (angína a tzv. náraz do zdi s tvrdohlavou paní). Chlapi musíte příště dorazit.
Jako vždy jsme si rozdělili služby po dvojicích táta+syn na přípravu jídel. Hned jsme skočili s Lukym za pomoci ostatních zdrápanců na výrobu páteční večeře – čína s rýží. Pokřtili jsme náš nový plynový vařič čistým ohněm z křesadla a hurá do toho. Dobrota to byla náramná a i ta rýže nám nakonec v žaludku neztuhla 🙂
Slunce už pomalu zalézalo za obzor a tak byl čas na první výzvu. No a jak už jsme se začali víc a víc oblékat do teplejšího oblečení, moc se nám do té výzvy nechtělo. Otestovat vodu v Ploučnici na vlastní kůži a to doslova. Nakonec jsme se hecli a do té vody vlezli. No tvl. byla ledová jako prase. Ale dali jsme to.
Oheň, parádní příběhy, pivko z kiosku, čaje a hurá do hajan. Zítra nás čeká trocha toho pádlování a v noci … neskutečná kosa. Jako tohle jsme nečekali nikdo. Teplota v noci klesla na něco mezi 0 a 5-ti stupni a my jsme drkotali zubama myslím bez vyjímky (možná Pavel, jako kukla zlatá zimu nevnímal :). A když k tomu přidám halekání několika skupinek od vedlejšího ohně, kteří nešli spát celou noc, litoval člověk, že nevyfasoval to pádlo už v pátek na utlumení několika tupých hlav 🙂
Rozmrznout, snídaně, zabalit a jedeme
Budíček byl dost brzo, protože nám všem byla pěkná zima. Davidova hláška: „Jako už vím, proč mi byla v noci taková kosa… jsem zapomněl ve stanu zavřít okýnka…“, ta se stala fakt legendární. A tak jsme se ohřáli a rozmrzli u ohně, přejedli se luxusní vánočkou s kakaem, zabalili věci na sobotní vodu a na desátou stepovali u příjezdu na autobus. Ten nás pak odvezl na start sobotního úseku, k Průrvě. Startu naší letošní vody.
V dost divokém organizačním chaosu jsme nafasovali lodě a všechno vybavení a řekli jsme si s Michalem vodácké zásady, co dělat na lodi a na této řece. Každá posádka také dostala zalaminovanou A4 pro pobřežní průzkum náletových rostlin. Botanicus Michal nám vysvětlil, že náletovky (Javor jasanolistý, Netykavka žláznatá, Křídlatka japonská, Zlatobýl kanadský, Trnovník akát, Slunečnice hlíznatá) jsou tu nepůvodní rostliny a pokud je uvidíme, zaznemenáme si je do mapy pro jejich budoucí vyklučení. Ještě nám dal požehnání se slovy a huronským smíchem: „Nebojte, nebudete první ani poslední, kdo se v Průrvě cvakne“… a už jsme skákali do lodí a vyrazili vstřích pravěku a Průrvě.
Průrva Ploučnice a jak David ke Křovákovi přišel
Průrva je nádherná, škoda, že tak krátká. A pak … no pak to začalo. Místo Javoru jasanolistého jsme zapisovali hlavně Křoví Všudelez. Křídlatku japonskou jsme vyměnili za Stromovouse Zvodykouka, Zlatobýl kanadský se změnil na Šrámovníka Všudypřítomného a Netykavka žláznatá se stala Sekavkou Bolavou.
Standardní celodenní dávka povelů jela na plné obrátky: „V klidu tam vjedeme, bacha strom pod vodou, kontra, kontra, bacha břeh, vodraž nás od břehu, kudy?, musíme rychle pravou, hoď mi kontra a jak řeknu, hned píchej, tvl… tati draftuj, píchej, vidím je, bacha větve, jau dopr…, bacha čepice ve vodě, větve, hlavu do lodi, hned! už jseš za stromem?, nevidím tě, tak píchej…“.
Řeka je to opravdu nádherná, ale hodně těžká. Takže jsme si fakt mákli. S podivem to pro nás byla neskutečná Mana. Byli jsme z toho neustálého vyhýbání se překážkám, okamžitých změn a proplétání se džunglí neskutečně nabití.
Ploučnici jelo s námi dost lodí, takže se dost špuntovalo, protože většinou se daly ty těžké úseky projet jen jedním místem (třeba jen na několik desítek cm), takže se stávalo, že do sebe lodě narážely a stahovaly s sebou loď za lodí. Taková D1. No a tam asi vznikla Davidova nesmrtelná přezdívka „Křovák“. Nebyl jsem osobně u toho, s Michalem, Lukym a Juldou jsme byli notný kus před Křovákem, ale z doslechu to bylo asi takhle. Nejdřív přijel David s výkřikem „Připadám si jako Indiana Jones…“ a skončil špičkou v křoví. Pak za chvíli zakontroval se slovy „Mohl bych si to rozdat s Martinem Doktorem…“. a skončil opět s lodí ve křoví. A když to takhle střídal po většinu dne… stal se z něj prostě Křovák. Kdo jiný by měl takovou přezdívku získat, než ten, který celý den, sadomasochisticky a do půli těla svlečený, prosekával ostatním veškeré křoví na cestě 😀
Oběd v Mimoni
V půli cesty v Mimoni jsme vyskákali z lodí a udělali si lahodný šopák a nakrájeli slaninku od řezníka Dědka (pod taktovkou zálesáků Víta s Teodorem). Šaman nám do něj nasbíral několik druhů bylinek na ochucení. Měli jsme všichni hlad jako blázen, protože na řece jíst moc nešlo, člověk stíhá se jen tak tak napít (jak musí být pořád ve střehu) nebo se přidržovat větví, aby ho proud pod nima neotočil. Tady musím ocenit Jířovo umění, že u toho ještě fotil. Hmm. prostě vodák-mazák 🙂 Ještě jsme si skočili na zopár gramů cukru do místní cukrárny a zasloužené kafíčko a hurá zpátky do lodí. A tak jsme se postupně dokodrcali zpátky do Borečku a z vítězoslavným křikem vytáhli lodě na břeh a zlíbali půdu pod nohama 🙂
Ještě koupačka v řece, Luky mi ošetřil slušnej šlic na zádech od větve, která mě „vystoupila“ z lodi a postupně jsme se všichni oblékli do suchého. Euforie byla veliká, večeře ve formě guláše pekelně pálivá (díky Jířo 🙂 a to jsme ještě věděli, že den nekončí. A že nás čeká výšlap na horu Ralsko na večerní západ slunce.
Výstup na Ralsko a magický západ slunce
Přiblížení k hoře autama, ruce na hruď a šlapeme. Mno 350 výškových metrů jsme nevyběhli, ale vyfuněli a vypotili. A i ten guláš byl pořád s náma, grgali a grgali až ho vygrgali. Museli jsme nahodit tempíčko, protože jsme věděli, že slunce nám zapadá ve 21:06 a měli jsme co dělat, abychom to stihli. Šaman Michal kolem nás pobíhal a utrhnul tuhle nějakou bylinu s čenými bobulkami (že prý je to tuze velká dobrota a chutná jako tykev), tuhle našel jedlou houbu na kmeni stromu, támhle utrhnul náhražku petržele a ochutnej, dobrá viď… Osobně při pohledu na kopec před námi nechápu, ale oceňuju, tolik pojmů, tolik lesních bylinek a rostlin, co jich všude kolem nás našel. Přiznám se, že si nepamatuju žádný název. Kluci by si určitě na nějaký vzpomněli. Někdy budeme muset zase k Michalovi na nějaké to školeníčko do jeho permakulturního světa a všechno si zase osvěžit.
A tak jsme se pomalu fuňmo doplazili na vrchol, ještě před západem slunce. Kluci ještě prozkoumali místní zříceniny hradu. Co říci,… je to pekelně vysoko (co jiného od sopky čekat) a je to nepopsatelná nádhera. Díváte se na celé to okolí hustých lesů a vykukujících kopců a cítíte magii okolní přírody. A když se pak slunce dotkne horizontu a všechno rudě ozáří, stojí ta dřina výstupu za to.
Tady musím ocenit malého Davida, který se přes počáteční odpor svých malých nožek nakonec hecnul a vyfuněl kopec bez ztráty kytičky (taky pak při zmínce o tom, že vylezl Ralsko sám po svých, byl celý bar jeho 🙂 A pak rychle dolů, ať stihneme co nejvíc cesty s trochou světla. I tak už člověk má trochu staženou zadku z té výšky a příkrých svahů kolem. Čelovky nás nakonec neminuly, les ztichl (jako by si nevěděl, co si s námi počít) a my jsme za světel čelovek dorazili k autům. Pak přesun, oheň (díky Víte) a pokecání o sobotních zážitcích. Přišla i chuť na buřtíky a tak jsme jich dost sešrotovali. Kosa opět veliká, ale pozitivní bylo, že celé tábořiště bylo asi dost utahané a tak byl v noci víceméně klid.
Neděle směrem k Brennskému mlýnu
Ráno se nám podařilo i docela vyjet včas. Snídaně ve formě jogurto-jablko-medo-křupko-bábovko-buřto se vydařila a tak jsme plni síly naposedali do lodí a hurá směr Brennský mlýn, slabých 15 kiláčků. Křovák si dal ještě veřejnou koupel ve startovní rovince a vyzkoušel, že jeho hogo-fogo sluňáry opravdu neplavou a už se pádlovalo. Ale neboj Davide, nebyl jsi první. Michal (s Juldou) odevzdal stromovým duchům své sluneční brýle už v sobotu. V jeden moment je měl a hned na to byly fuč. Asi kouzlo 🙂
A tak se opakovala neděle ve stejném duchu jako sobota. Jen v neděli jsme vyjeli i ven z lesů a stromů a propluli nádhernými meandry mimo ně. Kosatce, pomněnky, ptáci, motýlice. Prostě romantika. I Lukyho to dojalo a povídá mi: „Tati to je taková romantika viď? To bys sem mohl jet s mámou a užít si to s ní, viď?“. Nevím proč, ale nějak si nedokážu představit, že bych povely, co jsem normálka štěkal na Lukyho, abychom se propletli řekou a necvakli se u toho… štěkal na mou drahou polovičku. Z romantiky by se stal rozvod 🙂 „Hmm, to je fakt tati. Tohle by máma nedala“. Uzavřel to s klidem Luky.
Zelňačka a boj s řekou až do konce
K obědu jsme našli skvělé malé tábořiště hned u řeky, které je na to u vody připravené (a bezpečné) a jali se vyrobit exkluzivní zelňačku. Chlapi jednička s hvězdičkou. Prostě ňamina. Všichni svorně makali, připravovali dříví, udržovali oheň, krájeli slaninu, klobásky, škrábali brambory, pěnili cibulku, připravovali zelíčko a ochutnávali, jak je to při kuchtění takové pravé zálesácké zelňačky potřeba. Tak dojíst, vytřít ešusy, zalejt vodou oheň, uklidit tábořiště a hurá do lodí.
A pak to začalo. Asi nejtěžší úsek. Už tak jsme byli dost utahaní a závěrečná třetina nedělního úseku bylo samé neprostupné křoví, stromy, klády, větve. Ale dali jsme to. Myslím, že si všichni oddechli, že to máme za sebou a když už jsme ani nedoufali, že to někdy skončí, tak se objevila cedule Brennský mlýn a my věděli, že letošní vodu jsme prostě dali.
A Míša s Adamem dokonce na lavici kotrče. Kluci klobouk dolů, takhle těžkou vodu a dali jste to. Myslím, že mistrovství vodáctví máte min. na 3-4 level 🙂
Kolobrndy, nebojte je to z kopce
Dojezd do cíle jsme měli plánovaný na cca 16-17 hodinu, ale tak nějak jsme tušili, že to je jen zbožné přání. A tak když jsme v půl sedmé vyráželi na kolobrndách na poslední 10km úsek směr zpátky tábořiště Boreček kolmo-běžmo, věděli jsme, že Večerníček v neděli nestihneme. Tady bych chtěl zmínit toto: Nevěřte domorodcům, když říkají … „posledních sto metrů…, nebo… je to celou dobu z kopce…“ Prostě slušivá dřina až do konce. A to nemluvím o ťapkách malé fenky Muriel, která to musela dát po svých.
A tak následovala záchrana mise pro Muriel autem, sbalení celého tábořiště a jako poslední jsme před osmou večer opuštěli tábořiště Boreček. Příznačné bylo, že mi Luky celou dobu v autě povídal, … „hele tati, se mnou se to celé houpe, pořád se snažím vyvažovat a dávat kontra“ 😀 A musím zmínit ještě jednu hlášku od kuchaře Michala, kterou poslal v pondělí do konference „Ráno jsem se probudil a s hrůzou zjistil, že mi někdo moje tělo vyměnil za nějaký jiný, starý a strašně bolavý :)“.
A co k tomu na závěr říct?
Asi to, že Ploučnice je o spolupráci mezi kotrčem a háčkem. Mezi tátou a synem. Řeka vás naučí spolupracovat, spolehnout se na toho druhého a postarat se o něj. Řeka vám nedá nic zadarmo a přitom je nadpřirozeně krásná. Pro nás to byl obrovský zážitek a všem goodmanům bych chtěl poděkovat za to, jak to dali a jak jsme si to vzájemně užili. Málokdy se mi stane, že bych se po týdnu od akce chtěl hned vrátit zase na to samé místo a prožít to znovu. Díky vám všem chlapi. Díky Ploučnice.
